Zlehka se rozehřát a protáhnout svaly, které se budou procvičovat je velice potřebné a to také z důvodu většího prokrvení, vyživení a zmírnění tření. Klouby se pak méně opotřebovávají a tím se zvyšuje jejich pohyblivost a to nemluvě o sníženém riziku zranění.

Způsob života, který sebou přinesla civilizace (nedostatek pohybu, hypoaktivita), přivádí každého jednotlivce k výraznému konfliktu mezi jeho vrozenou dispozicí k pohybu a skutečným pohybovým režimem. Každý člověk se narodil pro pohyb. My se však vozíme v různých motorových dopravních prostředcích. Většinu školní a pracovní doby i volného času trávíme v sedě, případně ve stoje.

Máme výrazně omezenu aktivní svalovou práci a činnost dalších orgánů a systémů, bez nichž by pohyb nebyl možný, a které vlastně tvoří pohybový systému v nejširším slova smyslu (muskuloskeletální aparát, neuromuskulární řídící systém, neuroendokrinní systém, energetický metabolizmus, transportní systém – oběhový a dýchací systém, metabolismus vody a minerálů aj.).

Pokud během týdne nedochází k zatížení konkrétního svalu alespoň na 75%, podléha sval atrofii. Jeho snížená funkce způsobí řetězovou reakci oslabení celého organismu, protože tělo je silné tak, jak je silný jeho nejslabší článek.

Pro šlachy, svaly, klouby, kosti a vazy lze hodně udělat posilováním a sportováním. Zároveň je ale nutné rozvíjet všechny svalové partie rovnoměrně, aby nedošlo ke svalové dysbalanci, která může mít za následek právě bolest šlach a kloubů. Abychom neměli se šlachami a vazy potíže, je nutrné rozvíjet svaly technicky správně provedenými cviky vykonávané v celém rozsahu pohybu.

Na posilování se lze dívat z více pohledů. První je pohled kulturistický, v němž jsou zahrnuty veškeré činnosti s posilováním související – strava, odpočinek a trénink. Další pohled je, že posilování může být cílená fyzická činnost, na jejímž konci nestojí jen fyzické zlepšení těla, ale i ducha.

Posilování může být zaměřeno různě (zdravotně, růstově a pro dobro duše).

Zdravotní posilování znamená provádět jednoduché a lehké techniky, a to nejen s činkami. Využívá se vlastní váha těla – kliky nebo přítahy. Výsledkem je pak zvýšení kondice a celkového zdravotního stavu.

Pravidelnou dobu cvičení je důležité volit s ohledem na individuální pracovní režim a fyzické vytížení organismu během dne. Ale hlavním parametrem je pravidelnost zvolené doby cvičení. Nepravidelná doba cvičení snižuje účinnost cviků až o 50%.

Pokud se člověk cití nachlazený nebo má virózu, je nutné se cvičením přestat. Dojde sice k celkovému snížení výkonu celého organismu o několik stupňů, ale v tomto okamžiku by bylo cvičení naopak kontraproduktivní a mohlo by přispívat k rozvoji dalších vážnějších onemocnění.

První diagnostický model který je možné na člověku sledovat bez dotázání je stav jeho muskulatury. Věděli to již dávno staří lékaři a ne nadarmo člověka pořádně prohmatávali.

Nedostatečný pohyb svalstva v oblasti břišní způsobuje u mnoha lidí zácpu i přes to, že se snaží jíst podle předpisů zdravě. Svaly které obklopují střeva mají stejnou funkci ochabnutí jako bicepsy, které nepoužíváme. Stačí zařadit každý den 3 cviky na břišní oblast a ve většině případů je po zácpě.

Sliny obsahují ptyalin, což je α-amyláza produkovaná hlavně příušní slinnou žlázou. Ptyalin rozkládá zejména škrob za vzniku maltózy či různých krátkých oligosacharidů. Jen malá část škrobu se rozloží již v ústech, nicméně ptyalin může účinkovat asi hodinu po polknutí – nicméně jen do doby, než se potrava dostane do žaludku a smísí se s žaludeční šťávou.

Funkce žaludku je mechanická: zpracovává stěnami žaludku potravu a chemická: působení enzymů – např. pepsin štěpí bílkoviny a lipáza štěpí tuky. Sacharidy se v žaludku neštěpí, protože jsou částečně rozštěpeny ptyalinem v ústech. Produkce žaludeční šťávy: 1,5-2 litry denně (záleží na množství a složení potravy). Složení šťávy: voda, enzymy, chymozin u dětí, chlorovodík, pepsin, gastrin, mucin.

V tenkém střevě probíhá chemické trávení pomocí tří různých šťáv: střevní šťávy, šťávy slinivky břišní a žluči. Střevní šťáva je produkována žlázkami tenkého střeva a obsahuje erepsin (rozklad bílkovin), lipázy (rozklad tuků), amylázu (rozklad cukrů). Šťáva slinivky břišní vzniká ve slinivce břišní a do střeva ústí ve dvanácterníku a je složena z trypsinu (štěpí bílkoviny), lipázy a amylázy. Žluč vzniká v játrech, skladuje a zahušťuje se ve žlučníku a do tenkého střeva ústí ve dvanácterníku. Žluč obsahuje žlučová barviva (bilirubin, biliverdin) a soli žlučových kyselin, které zajišťují emulgaci tuků.

Vylučování žlučí je hlavním způsobem, jakým se organismus zbavuje cholesterolu. Denně se ho vyloučí 1-2 g. Kromě toho se žlučí vylučují také řada léčiv či jedů, měď, rtuť či zinek.

Dalšími látkami vylučovanými ve žluči jsou žlučová barviva, u lidí především žlutý bilirubin. Vzniká degradací hemu. V tlustém střevě je bilirubin bakteriálními enzymy rozložen na bezbarvé urobilinogeny, které jsou dále oxidovány na urobiliny, sloučeniny hnědé barvy, které obarvují stolici.

Obrovské množství mikroklků se nachází na povrchu (na apikálních membránách) absorpčních buněk, které lemují vnitřní povrch tenkého střeva či tvoří stěny proximálních kanálků v ledvinách. Mikroklky jsou v tomto případě doprovázeny ještě mohutně vyvinutou vrstvou glykoproteinů, tzv. glykokalyxem. Díky mikroklkům je možné až 25× zvětšit celkový povrch, což velmi usnadňuje absorpci látek. Mikroklky v trávicí soustavě tvoří tzv. kartáčový lem.

Slinivka je tzv. podvojná žláza, plní totiž dvě funkce. Žláza s vnější sekrecí – tvoří ji většina tkáně pankreatu, která produkuje trávicí enzymy. Žláza s vnitřní sekrecí – tvoří ji asi 1 milion buněčných okrsků (tzv. Langerhansových ostrůvcích) rozprostřených v exokrinní tkáni pankreatu, které produkují hormony, především inzulin a glukagon.

V slinivce s vnější sekrecí se produkují enzymy:

proteazy – hydrolyzuje bílkoviny na aminokyseliny
lipázy – štěpí tuky na glycerol a mastné kyseliny
amylázy – hydrolyzuje sacharidy na glukózu

Souhrnně je nazývána směs těchto enzymů pankreatická šťáva (succus pancreaticus), která je odváděna systémem vývodů do dvanáctníku. Zde se setkávají s tráveninou předzpracovanou v žaludku a podílejí se na jejím dalším chemickém trávení.

Ve slinivce s vnitřní sekrecí jsou Langerhansovy ostrůvky obsahující několik typů buněk:

alfa-buňky – tvoří glukagon, látku zvyšující hladinu cukru v krvi
beta-buňky – tvoří inzulin, látku snižující hladinu cukru v krvi
gama a delta-buňky – tvoří somatostatin, ten ovlivňuje (inhibuje) vylučování hormonů inzulinu, glukagonu

Produkty těchto buněk jsou hormony, jež jsou odváděny do krve.

Koncentrace glukózy v krvi (glykemie) je za fyziologických podmínek udržována v úzkém rozmezí hodnot 3,9–5,6 mmol/l nalačno a po jídle nižší než 10 mmol/l. Je přísně regulována řadou mechanismů: inzulinem, který glykemii snižuje, a antiinzulinárně působícími hormony − glukagonem, katecholaminy, glukokortikoidy a růstovým hormonem, které glykemii zvyšují. Na regulaci glukózové homeostázy se dále významně podílejí játra. Udržení stálé hodnoty glykemie je nezbytné pro činnost CNS a jiných tkání a buněk (např. erytrocytů).

Zdrojem glukózy pro organismus jsou disacharidy a polysacharidy obsažené v potravě. Glukóza vzniká jejich rozštěpením v tenkém střevě a je utilizována v játrech, svalech, tukové a mozkové tkáni jako přímý zdroj energie. Nezoxidovaná glukóza se uskladňuje ve formě glykogenu, nebo se přeměňuje na mastné kyseliny a triacylglyceroly. Nalačno se normální koncentrace glukózy udržuje štěpením glykogenu glykogenolýzou a tvorbou glukózy z nesacharidových prekurzorů.

Pokles glykemie pod hodnotu 2,2 mmol/l se označuje jako hypoglykemie. Při hypoglykemii je ohroženo zásobování mozkové tkáně glukózou. Může se vyskytovat v průběhu různých onemocnění, např. u endokrinně aktivních nádorů produkujících inzulin, při předávkování antidiabetik nebo při hladovění. Těžší hypoglykemie je provázena neklidem, opocením a třesem, při dalším poklesu glykemie dochází k poruše vědomí.

Glykemie zvýšená nad referenční rozmezí se označuje jako hyperglykemie. Je základním projevem diabetes mellitus.

Vitamíny (někdy také vitamin) jsou nízkomolekulární látky nezbytné pro život. V lidském organismu mají vitamíny funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Podílejí se na metabolismu bílkovin, tuků a cukrů. Existuje 13 základních typů vitamínů. Lidský organismus si, až na některé výjimky, nedokáže vitamíny sám vyrobit, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy.

Při nedostatku vitamínů, tzv. hypovitaminóze, se mohou objevovat poruchy funkcí organismu, nebo i velmi vážná onemocnění. Přebytečných vitamínů (hypervitaminóza) rozpustných ve vodě se organismus dokáže zbavit a pokud přestaneme vitamín přijímat, organismus z těla nadbytečné množství vyloučí. U vitamínů rozpustných v tucích to však nefunguje – nejrizikovější je v tomto ohledu vitamín A, u nějž existují případy smrtelných otrav nebo otrav s doživotními následky. Vitamíny jsou nutné pro udržení mnohých tělesných funkcí a jsou schopny posilovat a udržovat imunitní reakce.

Vitamin B1 objevil polský biochemik Kazimierz Funk v roce 1912 v otrubách rýže. Funk navrhl název vitamín podle latinského vital a amine = „životně důležité aminy“. Ačkoli podle dnešních poznatků nejde o aminy, název se ujal. Tento termín byl později rozšířen na všechny podobné látky (vitaminy A, B, C, … K a pseudovitamíny).

Toxické látky, noxy (poisons) jsou chemické látky, které mohou poškodit nebo zhoršit tělesné funkce.

Příznaky otrav

Zornice zúžené/dilatované (opioidy, organofosfáty)
Zapáchající dech (arsenic – česnek)
Ztráta vlasů (thallium)
Křeče (strychnin)
Paralýza (botulism)
Kóma (depresanty, hypnotika)
Zabarvení kůže (CO – červená třešňová; nitráty – modrá)
Vzhled kůže (arsenic – hyperkeratóza, puchýře), (dioxin – chlorové akne)

Nejznámější látky vedoucí k nádorům

Tabák 30%
Alkohol 3%
Dietní faktory 35%
Znečištění 4%
Infekce 10%

Játra představují důležitou vstupní bránu do organismu, působí jako filtr, který z protékající krve odčerpává škodlivé nebo jedovaté látky. Zachycuje a zpracovává i látky vznikající v těle.

V tenkém střevě jsou tuky emulgovány funkcí emulgátoru solí žlučových kyselin a lecitinu. Lipolytický účinek pankreatické lipázy je podmíněn přítomností kolipázy, která se jako enzym pankreatické šťávy navazuje na kapičky tuku. Výsledkem trávení triacylglycerolů jsou volné mastné kyseliny, mono- a diacylglyceroly. Vzniklé produkty trávení jsou přeměněny za spoluúčasti solí žlučových kyselin na micely, které jsou nezbytnou podmínkou pro normální vstřebávání tuků.

Micely putují mezi mikroklky a jejich obsah se rozptýlí v pomalu se pohybující tekutině. Složky lipidů zde dosahují vysokých koncentrací. Shromažďují se ve vezikulech hladkého endoplazmatického retikula, kde se z nich znovu vytvoří molekuly lipidů.

Žlučové kyseliny obsažené ve žluči jsou látky, které mají značnou schopnost snižovat povrchové napětí. Umožňují tak vznik emulze tukových kapének v trávenině a trávicí enzymy mohou na tuky působit na větším povrchu. Jejich soli jsou navíc dobře rozpustné ve vodě, ale na svých molekulách mají hydrofobní oblasti, tvoří proto přirozeně tzv. micely. Uvnitř smíšených micel se nacházejí hydrofobní části molekul žlučových kyselin a hromadí se zde ve vodě nerozpustné látky, jako je cholesterol a lecitin. Pro tvorbu micel je potřeba zásadité pH.

V tenkém střevě do smíšených micel vstupují produkty trávení tuků, 2-monoacylglyceroly, mastné kyseliny, cholesterol či lysofosfatidy. V micelách se tyto látky dostávají ke kartáčovému lemu střevních buněk, kde je pH nižší a lipidické látky se z micel uvolňují a prostupují přes cytoplasmatickou membránu enterocytů. Tak přítomnost žluči pomáhá vstřebávání tuků ze střeva.

Enterohepatální oběh žlučových solí

Žlučové kyseliny jsou v konečném úseku kyčelníku resorbovány ze střeva a transportovány zpět do jater tzv. enterohepatálním oběhem. Zpětně vstřebáno je 95 % vyloučených žlučových kyselin. Denně je do žluče vyloučeno 22-36 g žlučových kyselin, ale nově je potřeba v játrech tvořit jen 0,2-0,6 g. Celkový pool žlučových kyselin je proto 2-4 g, ale denně proběhne 5-10 enterohepatálních oběhů.

Lehce alkalické pH žluči pomáhá neutralizovat kyselé pH žaludeční tráveniny.

Pankreatická šťáva je tekutina, přesněji kapalina, produkovaná ve slinivce. Obsažené látky se dají rozdělit na pankreatické enzymy a na alkalické šťávy tvořené v pankreatu. Na tvorbě těchto pankreatických šťáv se podílí dva hormony, sekretin a pankreozymin. Pankreozymin způsobuje produkci pankreatických enzymů (trypsin, amyláza, lipáza) a sekretin stimuluje tvorbu alkalických šťáv, které mají za úkol neutralizovat kyselý chymus (natrávená potrava, která přechází ze žaludku do dvanáctníku) z důvodu kyselého pH díky HCl. Tyto pankreatické šťávy se dostávají ze slinivky břišní do dvanáctníku a dále v tenkém střevě pomáhají k rozkladu živin na jednoduché části (monosacharidy, aminokyseliny, mastné kyseliny).

Z jater se krev vrací do srdce, které ji prohání tělem. To umožňuje játrům zadržet jedovaté látky vstřebané ve střevech, nepustit je dál do těla, a regulovat hladinu mnoha dalších látek v krvi.

Žíly z různých orgánů, včetně střev, slinivky břišní, žaludku a sleziny, odvádějí krev do vrátnicové žíly. Tato žíla je přibližně 8 cm dlouhá a přivádí čtyři pětiny krve protékající játry. Průtok se zvyšuje po jídle, ale klesá během fyzické aktivity, kdy je krev přesouvána z břišních orgánů do kosterních svalů.

V tlustém střevě je vstřebávána voda, která v trávicí soustavě tvoří součást trávicích šťav. Voda je vstřebávána spolu s živinami již v tenkém střevě, ale až 90 % je zpětně získáno z trávicí soustavy, kam se dostává až 7 litrů tekutin denně. Nestravitelné zbytky jsou zahušťovány a vzniklé výkaly odchází konečníkem z těla ven.

Sodík patří k minerálním látkám, které se v lidském organizmu vyskytují ve větším množství (makroelementy). Je důležitý pro udržení vnitřního prostředí – iontové síly tělních tekutin a osmotického tlaku v buňkách, který umožňuje kyslíku a živinám procházet buněčnými stěnami. Stimuluje činnost ledvin a podporuje metabolismus minerálů. Společně s draslíkem se účastní přenosu nervových vzruchů z jedné buňky na druhou. Z organismu je sodík vylučován převážně ledvinami, v menší míře potem a stolicí.

Voda hraje v životě řadu rozhodujících rolí:

1. Rozpouští řadu pro život nezbytných látek, čímž umožňuje vstřebávání živin, iontů i ve vodě rozpustných vitaminů. Sliny, žaludeční, střevní a pankreatická šťáva jsou roztoky enzymů a iontů, které umožňují trávení a průchod potravy trávicí trubicí. Ve vodném prostředí se v organismu uskutečňují téměř všechny chemické reakce. Voda umožňuje vylučování zplodin látkové výměny a škodlivých látek tvorbou moče v ledvinách. Touto cestou opouští tělo i nadbytek glukozy a také některých vitamínů, když jsme jich snědli příliš mnoho. Voda a minerály unikají společně s glukózou , když diabetem postižený organizmus nedokáže glukózu zpracovat.

2. Voda je základní složkou cirkulujících tekutin: krve a lymfy. Krev přináší tkáním kyslík i živiny a odvádí oxid uhličitý a zplodiny látkové výměny, které by se jinak v tkáních hromadily a působily škodlivě. Lymfa umožňuje přímé vstřebávání tukových kapének ve vodném prostředí přímo ze střeva, odvádí přebytečnou tekutinu z mezibuněčného prostoru a také přivádí případnou infekci (bakterie, viry) z postižené tkáně do mízních uzlin, kde dojde k jejich úplné nebo částečné likvidaci.

3.Voda mozkomíšního prostoru chrání mozek před nárazy stejně jako plodová voda chrání lidský plod v děloze. Kloubní tekutina chrání kloubní chrupavky před poškozením.

4.Sklivec je průzračný vodný rosol v oku umožňující průchod světelných paprsků, a je proto podmínkou vidění.

5.Odpařování vody povrchem kůže a také dýcháním umožňuje regulovat tělesnou teplotu.

Nedostatek vody je častá a závažná chyba. A takovéto můžou být důsledky:

1.Při nedostatku vody se krev zahušťuje a hůře teče. Horší průtok krve vede k únavě, nervozitě a někdy i k bolestem hlavy.

2. Nedostatkem vody trpí sliznice dýchacích cest, zejména dětí a starých osob. Nejhorší situace je v zimě, kdy je vzduch nejsušší . Vysušené sliznice jsou náchylnější k nemoci . Dojde-li k horečnatému onemocnění cest dýchacích , pocení a vyšší dechová frekvence potřebu vody ještě značně zvýší. Ztráty vody dechem se rovněž významně zvýší, je-li nos neprůchodný. Ve všech těchto případech brání nedostatek nápojů vzniku komplikací a zkracuje stonání.

3. Nedostatek vody přetěžuje ledviny, které pak musí vylučovat příliš koncentrovanou moč. Zahuštění moče zvyšuje riziko tvorby močových kamenů a také záněty močových cest vzniknou snadněji, Krajní nedostatek vody vede k selhání funkce ledvin.

4. K mimořádnému zahuštění krve dochází při pokročilé ateroskleróze postihující mozek. Pocit žízně může být chorobou potlačen, zahuštěná krev hůře teče, přivádí tkáním méně kyslíku, snadněji se sráží a prokrvení mozku se kriticky zhoršuje.

5. Nedostatkem vody trpí i pokožka. V krajním případě je viditelně scvrklá a vrásčitá. Letní horka vedou k mimořádným ztrátám vody nejen při námaze, ale i při opalování.

6. Při těžké práci nebo při vrcholovém vytrvalostním sportu, zejména pokud se provozují v horku, může nedostatek vody způsobit selhání termoregulace – není dost vody na odpařování a tvorbu potu, a tak se organizmus přehřeje.

Před nebezpečnými mikroorganismy, které stojí za vnikem mnoha nepříjemných nemocí a zdravotních obtíží, nás chrání bakterie, které souhrnně nazýváme probiotika a jenž velmi příznivě ovlivňují vyvážené složení střevní bakteriální flóry a zároveň zlepšují prokrvenost a hybnost střeva. Jednoduše řečeno: stojí za pravidelným a zdravým trávením a především pak vyprazdňováním.

Bez zajímavosti není, že díky probiotikům lépe přijímáme a zpracováváme vitaminy, laktózu a vápník z mléčných výrobků. Jejich hlavní předností ale je, že zvyšují odolnost střeva proti mikroorganismům, které vyvolávají infekce, průjmová onemocnění, ale také střevní, vaginální či močové záněty. Snižují také hladinu cholesterolu a k nezaplacení jsou při posilování našeho imunitního systému. Probiotika se doporučuje tělu dodávat při, nebo po léčbě silnými širokospektrálními antibiotiky, které likvidují prospěšné mikroorganismy v našem těle.

Sliznice tlustého střeva je obranným systémem, který chrání tělo proti jedovatým látkám. Zde se tvoří možnosti a schopnosti našeho imunitního systému. Minimálně 80% imunitního systému se nalézá ve stěně tenkého a tlustého střeva.

Střevní mikroflóra jsou mikroorganismy, které žijí v trávicí soustavě živočichů včetně člověka. Mnohdy hostiteli prospívají, někdy však mohou i škodit.

Bakterií v lidském těle je stejně či až desetkrát více, než lidských buněk samotných. Celkem ve střevě žije asi 500 druhů mikroorganismů. Dominantními mikroorganismy v tlustém střevě jsou bakterie, ty ve výsledku tvoří 60 % hmotnosti stolice. Devadesát devět procent těchto bakterií však pochází z 30–40 nejběžnějších druhů. Mimo bakterie jsou častými mikroorganismy ve střevech i různé houby a prvoci, o nichž se však zatím ví jen málo.

Vědci se domnívají, že vztah mezi člověkem a mikroorganismy není komenzálismus (jednostranně výhodný vztah), ale spíše mutualismus (oboustranně výhodný vztah). Přestože lidé mohou žít bez střevní flóry, mikroorganismy vykonávají řadu užitečných funkcí. Fermentují nevyužité organické látky z potravy, připravují imunitní systém, zamezují růstu patogenních druhů mikroorganismů, regulují vývoj střeva a v neposlední řadě produkují vitamíny (B12 a K). Také produkují hormony, které regulují ukládání tuků. Dále ovlivňují samotný růst jedince.

Na druhou stranu mnohé mikroorganismy mohou způsobovat onemocnění. Příkladem je kvasinka Candida albicans, která za určitých okolností způsobuje fungémie.

Lipáza je enzym ze skupiny hydroláz, rozkládající tuky na glycerol a mastné kyseliny (na absorbovatelnou formu). Lipáza tak řídí množství syntetizovaného tuku, zajišťuje redukci tukové zásoby a v dostatečném množství je schopna pomoci při jeho spalování.

Lipázy jsou v živé tkáni téměř všudypřítomné, neboť jsou pro život zásadní. Mají je rostliny, živočichové, hlavně pak bakterie a houby. U živočichů se rozlišují tři funkční třídy lipáz: první jsou vylučovány do trávicí soustavy, druhé jsou v tkáních a třetí v mléce. Lipázy jsou v podstatě přítomny ve všech důležitých orgánech lidského těla.

Pepsin je trávicí enzym, který vzniká v žaludku. Rozkládá bílkoviny potravy na albumózy a peptony (směs různých peptidů o nízké molekulové hmotnosti).

Pepsin se řadí k hydrolázám, konkrétně k proteázám. Vzniká v buňkách žaludeční sliznice jako proenzym pepsinogen. Ten je v žaludku aktivován působením dříve vzniklých molekul pepsinu (jde o tzv. autokatalýzu). Aktivita pepsinu je nejvyšší v silně kyselém prostředí (pH 1,5 – 3,5) – proto je v žaludku přítomna kyselina chlorovodíková.

Sacharidy jsou potravou přijímány hlavně jako polysacharidy, disacharidy a monosacharidy. Hlavním polysacharidem je rostlinný škrob, složený z amylopektinu a amylózy. Polysacharid živočišného původu je glykogen, který je tvořen molekulami glukózy. Mezi disacharidy patří sacharóza (řepný cukr) a laktóza (mléčný cukr).

Mezi monosacharidy zařazujeme glukózu a fruktózu. Celulóza, hemicelulóza a pektin patří mezi nestravitelné rostlinné polysacharidy, nemají tedy pro člověka nutriční význam, ale jsou součástí vlákniny v potravě. Vláknina je pro člověka nestravitelná, je však stravitelná bakteriemi tlustého střeva, snižuje také cholesterol a má význam v prevenci rakoviny tlustého střeva. Má význam v regulaci střevních funkcí. Trávení škrobu začíná v ústech působením enzymu slinných žláz – ptyalinu. Jeho aktivita je utlumena v kyselém žaludečním obsahu a poté pokračuje v duodenu účinkem pankreatické α-amylázy. Zásaditá pankreatická šťáva neutralizuje kyselý chymus přicházející do duodena ze žaludku a umožní tak činnost pankreatické amyláze, která dokončí štěpení škrobu a glykogenu na jednodušší sacharidy (maltóza, maltotrióza a oligosacharidy, především α-dextrin).

Dvanáctník se podílí na vstřebávání všech druhů živin a také vody, minerálů a iontů. Má vlastní pacemakerový systém pro automatické řízení pohybů (tvoří ho Cajalovy buňky). Brunnerovy žlázky produkují hlen bohatý na HCO3-, které pufruje žaludeční kyselinou nasáklou tráveninu. Žluč a pankreatická šťáva, které se do duodena vylévají pomáhají při emulgaci tuků a tvorbě micel. Kromě toho se v duodenu dále zpracovávají bílkoviny, jejichž štěpení bylo zahájeno v žaludku. Produkty štěpení pankreatické alfa amylázy (maltotrióza a maltóza) jsou v duodenu dále odbourávány. Z minerálů, které se v duodenu nejvíce vstřebávají je významné železo. Kromě toho se zde též vstřebává voda, ionty Na+ a další…

Enzym je jednoduchá či složená bílkovina s katalytickou aktivitou. Enzymy určují povahu i rychlost chemických reakcí a řídí většinu biochemických procesů v těle všech živých organismů včetně člověka.

Základní složkou enzymů jsou proteiny, na něž se velmi často vážou další přídatné molekuly známé jako kofaktory nebo prostetické skupiny, které se podílí na katalýze. Samotná enzymatická reakce probíhá obvykle v tzv. aktivním místě enzymu. Enzymů je obrovské množství a je možné je klasifikovat do šesti skupin: oxidoreduktázy, transferázy, hydrolázy, lyázy, izomerázy a ligázy. Všechny mají společnou katalytickou funkci; snižují aktivační energii (Ea) nutnou pro proběhnutí reakce. Enzymy obecně jsou výrazně specifické a obvykle přeměňují jeden nebo několik málo substrátů, a to jedním definovaným způsobem. Aktivita enzymů, spočívající v ovlivnění rychlosti chemických reakcí snižováním jejich aktivační energie, je závislá zejména na koncentraci substrátu, teplotě, pH a přítomnosti aktivátorů a inhibitorů.